Invictus (William Ernest Henley)

Ve tmě, která mě zahaluje,
černá, jako propast mezi póly,
děkuji Bohu, pokud nějaký je,
za moji neporazitelnou duši.

Vlečen chapadly osudu,
neskučím, nepláču nahlas.
Dokud je naděje naživu,
moje hlava je zkrvavená, ale nepokořená.

Na tomto místě hněvu a slz,
se zjeví jen beznadějné stíny.
A přesto, hrozba těch let,
mě nachází, a bude mě nacházet, nebojácného.

Není důležité, jaká je šance na svobodu,
jaký je můj rozsudek.
Já jsem pánem svého osudu.
Já jsem kapitánem své duše.

Out of the night that covers me,
Black as the pit from pole to pole,
I thank whatever gods may be
For my unconquerable soul.

In the fell clutch of circumstance
I have not winced nor cried aloud.
Under the bludgeonings of chance
My head is bloody, but unbowed.

Beyond this place of wrath and tears
Looms but the Horror of the shade,
And yet the menace of the years
Finds, and shall find me, unafraid.

It matters not how strait the gate,
How charged with punishments the scroll,
I am the master of my fate:
I am the captain of my soul.